ženská hodnota

05.07.2020

Nedávno jsem sledovala pořad v TV "Výměna manželek". Napadalo mě u sledování všechno možné...ale teď chci zmínit především toto: z čeho pramení naše ženská hodnota? Co by žena měla udělat, aby se cítila hodnotná?
Ženě ve vyměněné rodině byl nabídnut výlet k moři na několik dnů...nejdříve
se zdráhala, poté příležitost přijala. Bylo patrné nadšení, s kterým pozoruje a prožívá vše pro sebe nové...let letadlem, moře, jiný kraj...při vstupu do svého hotelového pokoje reagovala nějak takhle: "já si to snad nezasloužím...vždyť co jsem v životě dokázala...jen jsem porodila ty děti..."
No, to mi to utkvělo v hlavě (možná to spíš zarezonovalo v celém těle...minimálně děloha se udivila...řečeno nadneseně).

Jiný případ...mladá žena z mého okolí říká: "nic jiného než péči
o dítě, rodinu a domácnost nestihnu...připadám si neschopná".

Celé mi to jde hlavou, cítím v nás ženách trochu zmatek kolem toho všeho.
Sama to znám, ale teď, ve svém věku, přemýšlím, jestli to není ještě nějak jinak.
Při sledování svých velkých dětí, v sobě cítím kolik to bylo práce. A radosti... a strachů...a trpělivosti...a výbuchů emocí na všech stranách...a znova práce... Neříkám, že nejlepší a neříkám, že bez omylů, ale přesto každodenní práce při hledání toho nejlepšího způsobu bytí pro nás všechny. Myslím, že mohu poctivě říct: ano, zasloužíme si své vlastní uznání. Však to není jen o tom rození (i když to taky někdy stojí za to...), je to o těch minutách, dnech, letech...je to vytrvalostní záležitost. Samozřejmě díky za to všem, otcům, celým rodinám, kamarádům, učitelům...ale tuhle chvíli si nechci nechat rozmělnit. Mateřství je prostě potřeba vidět v celé jeho hodnotě

Jsem máma už 28 let (když počítám i rostoucí bříško), děti jsem porodila tři a musím říct: ty se nám povedly! Komu? Mně, mým dvěma mužům, babičkám a dědečků, tetám a strejdům, sestřenicím, kamarádům, učitelům, vedoucím a trenérům... ale zpátky ke mně. A teď mohu sledovat, co všechno a kdy mělo smysl. Nevím, jestli děkovat genům (tě rozhodně), nebo tomu všemu

žena v mém okolí, jejíž náplní je péče o svou starou matku. Je to málo,
je to moc? Je to samozřejmost? Vystačí to jako naplnění hodnoty člověka?

A další...

Přemýšlím na tím, jak to bylo dřív...že mít děti bylo normální (a nemít je zase nenormální), jak ženě zcela automaticky připadla starost o rodinu (ta, co se nestarala, prožívala společenské ponížení a to zejména mezi ženami...tedy v případě, že to třeba nebyla slavná spisovatelka, pěvkyně či vědkyně...ale kolik jich bylo že?). Jak žena měla také být milou, hodnou a vstřícnou ozdobou svého muže, možná i zvyšovat jeho společenskou prestiž...Očekávala se od ní podpora a péče, zázemí, sexuální dostupnost. Výchova společných dětí.

Anebo to bylo nějak jinak? Možná jak v které rodině. Každopádně to k zamyšlení je, přijde mi, že něco z toho nám v podvědomí zůstává a fragmenty těchto "společenských úkolů" s námi jdou životem. Potkávám je ve své poradně v otázkách zaměřených na místo ženy v tomto světě: "mohu...?", "mám právo odmítnout...?", "mohu být součástí...když...?", "měla bych...?", "jsem divná, když to chci jinak...?", ale také ve větách "musím, jinak...", "nejde to, jinak...", "tohle žena nedělá...", "žena musí..." a podobně. Slyším je i v povzdechu typu "jak je možné pracovat a vydělávat, současně se starat o rodinu, děti a domácnost, chodit cvičit a pečovat o sebe, vzdělávat se...být večer vášnivá milenka? Nezvládnu to."

Možná z tohoto všeho vzniká zmatek. Velká očekávání a vysoké nároky mužů i žen
od svých rolí i od sebe vzájemně, která už možná ani neodpovídají naší době...nebo minimálně nám samým. Nenaslouchání realitě, pocitu nemožnosti se jí vzepřít, jít jinak, případně potřebě "boje" za to své. Obhajování se, vysvětlování, jak to celé myslíme...potřeba mít svolení a schválení. Ale to už se sem míchá i jiná kapitola.

Jaké je řešení? Každý máme to své...jen se tam dobrat. Dovolit si ho mít. Začíná to právě tím zamyšlením..."jak to mám, jak to potřebuji?"

A tady se to zase celé spojuje s původní otázkou:

"Z čeho pramení naše ženská hodnota? Co by žena měla udělat, aby se cítila hodnotná? "

Nevím, co přesně na to společnost, ale mně jako odpověď stačí:

"Hodnota ženy je v lidství i v ženství, tak jak je sama pojímá"

Pro mě osobně tohle všechno naráz nejde, různě se mi to přelévá, energii věnuji tu tady, tu jinde...ale ne všude naráz. Z nereálných očekávání, že všechno zmíněné lze zvládnout, na nás pak koukají pocity viny, neschopnosti, pocity nespokojenosti. Třeba když narychlo objednáváme domů pizzu, když zjistíme, že jsme nestihly koupit sušenku pro dítě, kterou si přálo na výlet na kole...když sledujeme podlahu, která by fakt potřebovala vytřít či zarostlou zahradu, když už po několikáté večer po zhasnutí říkáme manželovi s pocitem viny "ne". Když jsme příliš unavené na to, abychom prožívaly lásku ke svým bližním společným sdílením času nad čímkoli.

A když to všechno stihla, mohla se pak realizovat?

jakou hodnotu v naší společnosti uznáváme. Co by mateřství či péči o rodinu dodalo lesku a hodnoty? Peníze? Ohodnocení?