Modlitba za moje tělo
Jsem nemocná a naštvaná. Zastavená v životě. Nejde spát, nejde nic, všechno mi bolí.
Vlastně něco trochu jde - vzpomínat , přemýšlet a psát...
V červenci jsem měla možnost strávit týden mezi Adventisty sedmého dne. Sama do žádné církve nepatřím, i když se považuji za "v něco" věřící.
To, čeho se chci i tak dnes dotknout, je modlitba.
Na zmíněném setkání mi přišlo něčím velmi krásné i úlevné, před společnou prací spočinout v krátké modlitbě. Propojit se s lidmi kolem jednou větou, pojmenovat záměr společného času, vyslovit důvěru
v dobré plynutí událostí, ať se stane cokoli. Vlastně není důležité, co bylo vyřčeno, tohle jsem slyšela já. Tohle inspirovalo mě.
Kromě virózy, která mě zlobí dnes, pociťuji v současnosti ještě jiné tělesné potíže, chronické a nepříjemné. Trápím se nad nimi a postupně, s nelibostí, jsem přijala myšlenku, že potřebuji lékaře.
"Opíchneme..., předepíšeme...., zkontrolujeme..."
Víc než Boží dílo (pochyceno od Adventistů) se v ordinaci cítím spíš jako majitel porouchaného a reznoucího auta. Lékaře za to neviním, pomohl by mi rád, jen není pořádně jak.
Pochopení objektivní situace neznamená, že je mi v tom dobře. Nemoc stále cítím jako něco, co mi zdržuje a otravuje, zátěž. Něco, co ke mně teď patří a bohužel nejde jen tak odstranit.
Cítím smutek a bezradnost. Bezmoc. Bolest.
Myslím taky na všechny ostatní bolavé...
Hledám útěchu a vzpomenu si na modlitbu. (možná, že normálně bych to šla vyprávět manželovi, ale marodí zavřený vedle v ložnici, zdecimovaný virózou stejně jako já a potřebuje svůj klid)
"...propojit se, pojmenovat svůj záměr a vyslovit důvěru v dobré plynutí událostí, ať se stane cokoli...", hm, to bych teď potřebovala.
Propojit se.
Propojit se sama se sebou.
Propojit se sama se sebou
a svými potížemi (protože ony ke mně patří).
Důvěřovat plynutí událostí, ať to znamená cokoli...
Uvnitř mého hrudníku se otevírá příběh mého "tělesného" života a oči mi nečekaně plní slzy...
Moje milé tělo,
už jako dítěti jsi mi dalo okusit radost ze hry, z pohybu.
Díky tobě znám ten slastný pocit, když mi někdo češe vlasy. Čas jakoby se zastavil...to, díky tobě znám zážitek doteků a pohlazení.
Díky tobě jsem se vždy nakonec zotavila po nemoci či únavě po dlouhé cestě, po práci.
Díky za všechnu tu průběžnou výuku "jak rozpoznávat svoje limity", se všemi zdary i nezdary.
Děkuji velmi za dar mít děti.
Díky za zážitky spojené s mou prací, tolik mi naplňují.
Děkuji za všechny moje smysly, které mi dovolují naslouchat hudbě či vstoupit do rozhovoru, vidět barvy, číst knížky, tancovat, cítit vůně i varování pachů, vychutnávat si jídlo, dobrou kávu a chodit na výlety...
Děkuji za všechny prožité emoce, které mi vedou po mojí cestě. Ukazují mi, co mám ráda, co mě vzteká, za co se stydím a čeho je mi líto. Ukazují mi, co mi rozesmutňuje, s kým mám soucit. Dokáží mě propojit s ostatními, nebo naopak ohraničit - děkuji!
Děkuji ti za cit, za intuici i za řeč, díky které mohu vyjádřit snad všechno ze svého srdce...a na co řeč nestačí, zas to vyjadřuješ ty, tělo moje, celým svým projevem.
Děkuji za všechno, co se děje správně uvnitř tak nějak samozřejmě, bez nutné pozornosti.
Rozumím i tomu, že víš, kdy je čas přejít do jiného období. Rozumím, že tu cestu znáš ty a přijímám její způsob.
Chápu už, že mnou nerozpoznané či neakceptované limity poničily moje klouby. Chápu taky, že tak to prostě bylo, je to součástí příběhu mého života. Chápu, že překročené limity způsobují bolest. Chápu, že bolest si říká o péči a ohledy.
Rozumím tomu, že to vše mě tvaruje dovnitř i ven.
Rozumím teď, že jsme tu spolu navzájem, ne jen ty pro mě.
Skrze nemoc vidím, že něco už nemohu...mohu ale něco jiného, mohu jinak.
Chápu, že až přijde můj čas, odejdu obohacena i přes všechny bolesti.
Jsem v úžasu nad dokonalostí a houževnatostí lidského těla.
Já, součást našeho společného světa, jsem se sebou v míru. A za to díky!
Romana