Zdroje dobrého života: Péče o duši

17.12.2021

Narodila jsem se do ateistické rodiny v době socialismu. Při slovech "péče o duši" ke mně vždy přicházely různé myšlenky i pocity, automatismy z "mojí" doby. Například: to bude "nějaký pobožný", nesmysly..., tenký led fanatismu, tonoucí se stébla chytá...atd. Ale taky musím přiznat, že jsem hned vedle odsuzování víry v duši současně vnímala zvědavost ohledně zákonitostí psychiky i moje vlastní otazníky nad možností existence duše, které jakoby zpoza rohu vykukovaly a čekaly, co bude.

Tahle moje zvědavost si nepřála, abych se téma "duše" vzdala. Sice trochu dělala "ofuky", jakože "ona nic...", ale já vím své, jsem zvědavá až hrůza.

Tak jo tedy. Musím si svůj zájem o duši přiznat, nedá se nic dělat, neuniknu.

Jak je mým zvykem - šla jsem na to vědecky (vždycky na všechno chodím vědecky, nějak to tak mám ráda). Odmaturovala jsem, mimo jiné, z filozofie. CHAOS! Začala jsem si studovat psychologii. Ale sakra! Vždyť oni mi tu říkají, že nic není jasné, že buď je to tak, nebo tak, nebo ještě tak, nejspíš všechny teorie a směry platí dohromady, i když pokaždé a na každého jinak...a možná dokonce, že něco platilo tehdy a dnes už ne, protože tehdy to reagovalo na něco aktuálního, kdežto dnes se totéž vyvinulo někam zcela jinam - prostě podle potřeb. A to taky je pravda...tedy ne úplně. Uf!!! Tak tohle lehké nebude.

Mezitím chvilkami juknu na různé náboženské směry, církve, zabrousím do esoteriky. Sem tam "sezobnu" nějakou tu zajímavou "pravdu", ale vlastně nevím. Držím ji a čekám, co ve mně udělá, kde se to třeba spojí. Už pomalu chápu, že jen z knížek a přednášek to zkoumání duše úplně nepůjde. A sama víra ve mně existovat nemůže, potřebuje vědět proč. 

Do toho vychovávám děti a studuji fyzioterapii, obecně mě člověk fascinuje a rozumět biologickým vztahům, způsobu péče neinvazivními metodami, mi dává smysl. Je tu tolik zajímavých věcí! A ejhle...i nejasností! Hmmm...i tady se dozvím, že duše ovlivňuje velkou část procesů, tělo není vždy a zcela předvídatelné. Ajaj...

Hledám a žiju a objevuju. Tu se potkám se svou duší během meditace, tu na sebezkušenostním workshopu, tu na sezení s psychoterapeutem. Taky ji zahlédnu ve vztazích, v mateřství, v manželství, v práci, v tvorbě, v hudbě a v umění... Učím se hledat duši ve svém vnímání a své řeči, zkoumám ji pohybem ve svém těle, pozorností a plynutím... Učím se přijímat fakt proměnlivosti, vývoje a rozvoje. Krása! Tedy někdy...

Někde v sobě pozoruji zvláštní spokojenost, ale ještě pořádně nevím proč... Vždyť některé ze zkušeností jsou tak těžké, stahuje se mi hrdlo když na ně jen pomyslím, natož když je žiju! Některá setkání vůbec nevypadají jako setkání s duší a sakra bolí...jak se s tím srovnat? Jak s tím být? Tyhle stíny mojí duše už jsou moc... Nevím co moc, prostě MOC!

A současně, když dokážou přebolet, jsou dobré. Během času něčím v sobě vnímám, že jsem přesně tam, kde mám být a nemůžu se toho nasytit. Nevím jak to popsat...ale zkusím to. Tak třeba...zásilka ve mně dorazila na místo určení. Trefa do černého. Něco se ve mně spojilo. Jsem doma, úleva. (A teď je to psychoterapie...nebo už péče o duši?)

Když to všechno trvá dost dlouho (teď mám na mysli roky a dohromady desetiletí), pomalu se někde v hloubi mě formuje klidné a bezpečné vědomí lásky a pochopení, které nemizí. Nepleťte si to se "sluníčkářstvím". Vím, kdo jsem a žiju v realitě. Něčemu v sobě dávám prostor a podporu růst, něco jen s laskavostí a pochopením pozoruji. Nad něčím se pořád vztekám, ale už vím, že to není tragédie. Vidím propojenost a vztahy. Láska je klíčem ke všemu tělesnému i duševnímu. Ale projevovat se může v různých situacích různě, možná i tak, jak bych já sama před lety nečekala. Různé uznávané vědecké i neuznávané přístupy mohou pomoci (a je dobré znát pravidla a převážně se jimi řídit), ale ta podstata, která přesahuje všechny metody, je jen jedna. Stejně jako upřímná vůle se k té podstatě dostat. Cesta každého z nás je autentická, individuální. 

O své duši už tedy vím, s radostí potkávám duše ostatních, ctím duši světa. Baví mě vše zkoumat dál, péče o duši je pro mě nezbytností. Takhle to mám já, ale jak to jednoduše popsat do článku, který je součástí zkoumání komplexní péče o zdraví? Nelze. A přesto sem patří. 

Když do google zadám "péče o duši", vyplivne mi spousty filozofických knih od různých autorů od antiky po dnešek, péči o duši je možné studovat na vysoké škole, absolvovat výcvik v tomto směru... Evidentně to není snadno zodpověditelná věc. Možná je tento článek jen připomínkou důležitého aspektu lidského života, informace oživená osobním příběhem. A to je dost, to mi stačí...

Já si myslím (z dnešního úhlu pohledu), že není nač čekat, se svou péčí o duši může začít klidně každý začít hned teď. Cest je nejmíň milion...

Ať se daří! :-)

Romana

P.S.: Moje tipy a články z dříve zveřejněného cyklu Jak pečuji o duši