5. Rozprávění...rozprávění s Romanou

Je to divný...rozhovor sama se sebou. Jenže, já to tak občas fakt dělám.
Napadají mě otázky, a pak teprve hledám odpovědi...

Co všechno podle mě patří do ženského světa? 

Sukně. Vlasy a účesy. Vůně... Úsměvy. Stud. Někdy vyzývavost. Někdy bojovnost. Plynutí. Tvoření...v kuchyni, s korálky, s barvami, s vlnou, s jehlou, v hlíně, ve vztazích, v životě... Boky a prsa. Děti. Objímání, polibky a milování. Péče. Zamyšlenost. Smích. Rtěnka. Únava. Zloba. Žárlivost. Smyslnost. Láskyplnost. Pohlazení. Cit pro zralost dějů.
Někdy blesky...

Čeho z toho si vážím a co bych nejraději zrušila? 

Vlastně si vážím všeho a nezrušila bych nic. První mi napadlo, že třeba tu bojovnost.
A pak hned za tímhle nápadem přišla myšlenka "Jó...? A pročpak?" Spíš možná "zbytečnou bojovnost", moje vlastní momenty, kdy se do věcí nesmyslně opírám, bráním se bojem proti něčemu, co kolikrát ani není. Ale to už není o ženskosti, to je moje vlastní. Na druhou stranu jsem ale zase ráda, že to umím ;-)
Spíš si vážím toho, když žena žije. Klidně se všemi svými možnými chybami, než když se odevzdaně položí pouze do "dobrých zvyků a slušnosti", přijímá nepřijatelné, zapomíná na své potřeby života, neriskuje. Protože proto tu jsme ne? Abychom tvořily a bouraly a zase tvořily...děti, jídlo, roztodivné výtvory, náladu...

Nejraději bych tedy zrušila slepé následování, poslušnost a podrobení se komukoli a čemukoli. Zrušila bych pohodlnost ze zvyku, kterou někdy vidím.

Co je na mě konkrétně ženského? Co z toho je "rodinné bohatství" a co je jen moje? Bez ohledu na hodnocení ostatních.  

Na mě je ženského...určitě cykličnost, fyzická i duševní. Mateřství. Ochrana mláďat
(i těch mláďat v nás, dospělých), opečování. Moje umění v kuchyni. Empatie.
Dar vnímat neviditelné. Přivádět lidi k sobě. Tvoření a boření, pulsuji stejně jako vlna z fotky.
Od mámy jsem se naučila plést a háčkovat, to je pro mě velký dar relaxace a tvoření. To už se mi podařilo předat dceři, juchů! ;-)
Co nového jsem přinesla já...asi velkou potřebu svobody, samostatnosti a plynoucího života. Hledání své cesty. Odvahu. Otvírání tabu a léčení ran ženským pochopením a objetím. Nevím, jestli to můj rod vnímá jen pozitivně a taky jestli si to uchová, leckdy je to všelijaké. Tak to ale je.

Čím bych si přála se zapsat do rodinného bohatství, ať už je to cokoli (myšleno jak duchovní poklad, zvyk či dovednost, tak i zcela praktické věci), předat dceři, snachám nebo případným vnoučatům... 

Věřím, že pomáhám svobodnější a otevřenější rodinné komunikaci. 
Zavádím mezi nás více objímání a dotyků a vůbec jakéhokoliv kontaktu :-)
Chtěla bych, aby moje rodina věděla, že i po nezdaru, jde znovu začít.