Křik...

Nedávno jsem četla zajímavý rozhovor se spisovatelem Jiřím Formánkem. Týkal se filmové adaptace jeho románu Dvě slova jako klíč...mě ale zaujalo něco jiného. Vyprávění o kmenu Mentawajců, žijící na indonéském ostrově Siberut. 

Jak moc tam může být život jiný... Ten kousek, co mě zaujal nejvíc, najdete v krátké citaci pod fotkou.

"Mezi Mentawajci jsem třeba nikdy neviděl, že by chlap nebo ženská křičeli na dítě. Tvrdí totiž, že dětská duše je příliš křehká, a kdybyste tedy na dítě křičeli, může jeho duše odejít - dítě může onemocnět, nebo dokonce zemřít. Stejně tak jsem si na Siberutu nikdy nevšiml, že by ženská křičela na chlapa ani že by chlap křičel na ženskou. Mentawajci říkají, že když přestanete ovládat své emoce, tak ztrácíte tvář, a ostatním pak nestojí za to, aby vás poslouchali."

Nevím samozřejmě, jestli je to pravda, ale líbí se mi to. A "ovládat" rozumím jako "vnímat svoje emoce, naslouchat jim i druhým, komunikovat se sebou i s ostatními, ale nenechat se zcela strhnout svou impulsivitou". Uf, nelehký úkol, zejména když jste od samého počátku nevyrostli v této klidné atmosféře.  
Pojďme aspoň zkoušet být tak trochu Mentawajci ;-) Aspoň k těm nejbližším lidem 🙏